Příběh bohyně Epony

Příběh neobyčejné kobyly EPONY.

Čtyři lidské generace před narozením božího syna Ježíše Krista bojoval keltský klan o přežití na soutoku Vltavy a Křemežského potoka. Důležitá křižovatka obchodní stezky lákala rvavé germánské nájezdníky jako medem obtěžkaný včelí úl hladového medvěda. Aby také ne. Třísovská pevnost skrývala za promyšlenou hradební sestavou žádané poklady své doby. Řemeslná výroba zde převládala nad zemědělskou. To bylo hlavní odlišností od sousedních komunit a sídel. Bohatství třísovských Keltů tkvělo v pospolitosti, předávání znalostí a rukodělné zručnosti. Žádné jiné nádobí tuhu neobsahovalo. Třísovští pohané uměli na hrnčířských kruzích zpracovávat tuhu s jílem do podoby unikátní keramiky. Mistrně zpracovávali železnou rudu do podoby užitných předmětů. V poslední době kováři v opidu, spíše než radlice a šperky, vyráběli hroty šípů, kopí a štíty pro válečníky.

Expanze germánských nájezdníků na české území a agresivita útoků stále sílily.  Jako špatné boží znamení vyhodnotili Keltové epidemii záhadné nemoci ve stádech svých válečných koní. Denně v horečkách a s krvácejícími nozdrami vyhasínaly životy desítek ubohých zvířat. Druidové se odebrali k modlitbám za jejich záchranu. Věřili, že koně mají duši patřící bohyni Eponě, nebeské matce všech hříbat. Tu proto vzývali a usmiřovali i lidskou obětinou. Do modly spletené z proutí umístili živou panenskou dívkou, aby jí následně zapálili a nechali skonat v obrovských bolestech. Tím se však očekávaného zastavení smrtelné epidemie zásahem boží moci nedočkali. Epona totiž ztratila kus ze své moci přímo chránit keltské koně a jejich jezdce. Jako jediná z bójských bohů se totiž zaprodala římským dobyvatelům. Nestačilo jí uctívání jednou etnickou skupinou lidstva. Nechala se zlákat rostoucí slávou apeninské říše. Ostatně nešlo jen o koňskou bohyni, ale též o modlu hojnosti a prosperity. Navenek příznivkyně kosmických zákonů o neubližování. Uvnitř požitkářka zadupávající či přeskakující odpůrce její bezohledné spanilé jízdy mocnými kopyty, pokud užila své kobylí podoby. Hojnost a prosperitu si stále více přisvojovala pouze pro sebe, bez ohledu na užité prostředky.

Když však rozevlátá Epona v křišťálovém zrcadle při rozčesávání své zlaté hřívy spatřila ohořelé stádo koňských zdechlin a plameny utýranou pannu, jako jediné ostatky života v opuštěném třísovském hradišti, pocítila nekonečný žal a výčitky božského svědomí. 

Tryskem a pod bílou pěnou den a noc cválala do vyhaslého sídla lidského kmene, kdysi tak v míru pečujícího o její koňské svěřence. Na místě našla jen pracujícího kováře, dokončujícího poslední zbraně pro své druhy před odchodem z hradiště, kde nezbyla jediná koňská noha k okování. Poklekla před ním na kolena a žádala o odpuštění. V zoufalosti přísahala zbavit se jakékoliv služby zlu, bez ohledu na lidskou rasu a její náboženské přesvědčení. Horkostí svého odhodlání roztavila veškeré zásoby železné rudy obklopující oppidum. Proměnila se v obrovského koně a poprosila kováře aby jí z tekutého železa vyrobili brnění odrážející útoky mocichtivosti a sebestřednosti. Mistr kovářského cechu jí rozžhavený kov přikládal přímo na živé kobylí tělo. To se postupně pálilo a vypařovalo. Bolestné ržání představovalo jedinou úlevu při přijímání trestu, jenž si Epona sama zvolila za zmařené životy, které nedokázala ochránit. Pološílené zvíře s božskou duší se po kontaktu s rozpálenými kusy železa rozplývalo. Součástky brnění však zůstávaly na původním místě kopírujícím křivky koňské postavy. 

Když byla skulptura rámující původní zvířecí tělo hotová, odebral se zmatený kovář pro džbánek s vodou, aby ukojil žízeň po těžké práci.  Než se vrátil, železná kobyla zmizela. Jen v dálce, kdesi proti proudu  Vltavy,  se mezi skalami rozléhalo slastné frkání napájejícího se koně. Přitom z řečiště stoupala pára a ozývalo se syčení ne nepodobné zvuku železa přemístěného z výhně a kovadliny do vodní lázně.  

Od té doby železnou Eponu místní obyvatelé spatřili po celá staletí jen zřídka. Pověstí se o ní šířilo nespočet. Prý se ráda za nocí proháněla korytem Vltavy od Dívčího kamene až k jejímu prameni. A ve svém teritoriu dělala dobré skutky zachraňující čisté lidské a koňské duše. Údajně to byla ona, kdo zabránil čertovi dokončit stavbu kamenné hráze ve vyšebrodském průsmyku za účelem zaplavení vyšebrodského cisterciáckého kláštera. Stačilo jen křísnout kopytem.  Párkrát nastavila hřbet padajícím kamenům, aby ochránila dělníky stavějící Lipenskou přehradu. V době železné opony přenášela české emigranty přes ostnaté dráty do sousedního Rakouska. Tonoucí vodáci, (ne)plavci, rybáři vyprávěli o kovovém Pegasovi nesoucím jejich těla nad hladinu, když začínali polykat andělíčky. Vrzání železa a pach horkého kovu opakovaně zaznamenali ve stájích, kde podle chovatelů došlo k zázračnému uzdravení koní.  

Možná to jsou jenom koňské povídačky. Ale zavítejte do osady Kobylnice. Máte-li čistou duši, a neděje-li se právě v Povltaví nějaké zlo, máte šanci jí spatřit. Božskou Eponu - bdící nad stříbřitou hladinou Lipna.